S prvním psem, fenkou Alkou, jsem hodně jezdil na běžkách. To mě tehdy ještě ani nenapadlo, že časem budu mít celou smečku severských psů… Při svých jízdách jsem se několikrát potkal se psími spřeženími. Samozřejmě jsme vzájemně nenápadně hodnotili své psy. Časem jsme se seznámili.. Na závěr sezóny mě musheři pozvali na přejezd hlavního hřebene Krkonoš z východu od Černé hory do Harrachova a zpátky.
Přejezdu se zúčastnily čtyři smečky po šesti až dvanácti psech, a já s Alkou. Protože jsem předpokládal, že mohu mít nějaké problémy nebo že nebudu jejich rychlosti stačit, tak jsem výslovně prohlásil, že s nimi jedu na vlastní pěst, že se nechci na ně vázat a že budu plně soběstačný. Tak v kletru jsem měl spacák, karimatku, krmení pro Alku, pro sebe, vařič, žďárák a oblečení. Měli jsme sraz v Lesní boudě pod Černou horou. Vyjeli jsme s Alkou ze Strážného na hřeben a dál na Lesní boudu. Věděl jsem, že stejnou cestou pojedeme ještě týž den zpátky, ale byl jsem plný očekávání z neznámých zážitků, protože do té doby jsem nikdy v blízkosti spřežení nebyl.
Při prudkém sjezdu z Liščí hory jsem měl četné nepříjemné pády. V rozšlapaném, natátém sněhu se jelo obtížně, a při ztrátě rovnováhy mě plný, těžký kletr vždycky přirazil k zemi. Po každém pádu jsem se musel chviličku vydýchávat a vyklepávat sníh, který se mi dostal až za košili. Ale konečně jsem dojel k Lesní boudě, a tam jsem čekal, až se sjedou všechny smečky. Trvalo to dlouho. Už se začínalo smrákat, když konečně přijela
poslední smečka. Hned jsem nasadil běžky a vydal se zase zpět na Liščí horu, protože jsem předpokládal, že v prudkém stoupání budou psi rychlejší než já. V půli kopce jsem slyšel vytí. Aha, asi budou vyjíždět, řekl jsem si. Ale rachot neustával. Teprve po dlouhé době nastalo ticho. Po chvíli jsem za sebou, a vzápětí vedle sebe, slyšel cinkot rolniček, které tehdy ještě měli Honzovi psi na svých postrojích. Rychlým tempem mě minul, jenom jsme na sebe kývli, a zmizel za zatáčkou. Postupně mě předjely další smečky. Po projetí zalesněné části hřebene, a mírného sjezdu, jsem dojel k lesáckému sroubku, kde jsme mohli přespat. Psi kamarádů byli vyvázáni u steakoutů. Já jsem Alku cvaknul k jednomu volnému místu. Chudák z toho byla vedle. Poprvé viděla tolik psů, a měla dokonce, jak pochopila, s nimi spát. Navíc nemá svou boudu, páníčka nevidí, neznámý terén…… tak se dala do vytí. A vyla a vyla a vyla. Častokrát jsem v průběhu večera musel ven a utišovat ji v jejím žalu. Ale sotva jsem se vrátil do sroubku a zapojil do diskuse, začala znovu.
Ve srubu jsem se dověděl, co se stalo při odjezdu od Lesní boudy. Honza jel s dvanáctkou alaskánů. Vpředu měl Frama a jednoho mladého psa, kterého zaučoval na vůdčí roli. Fram byl jeho osvědčený pes, který už šest let vodil jeho smečku. Ale teď ho při startu jeho mladý kolega zdržel, a druhá dvojka se na něj vrhla. V okamžiku se přidali všichni zbývající psi a začali Frama trhat. Ten se nebránil, rezignoval. Honza zakopl kotvy a začal psy rozhánět. Ostatní kluci přiskočili a pomáhali roztáhnout rvoucí se smečku. Jenže rvoucí se dvanáctispřeží, to je zamotaný chumel šňůr, psích běhů, vyceněných zubů a vrčících tlam, přicvaklých nebo odcvaklých karabin. Tento chumel se musí rozplést, roztáhnout do délky, aby každý pes měl opět svou pozici a nemohl dál pokračovat ve rvačce. A to chvíli trvá. Po rozvinutí Fram zůstal ležet na zemi, celý zkrvavený a potrhaný. Honza ho vzal do náruče, uložil do saní, a okamžitě vyrazil.
Honza sešíval rány Framovi sám. Měl vyhřezlá střeva, téměř utržené ucho, pochroumané šlachy na nohách… Šil to přes hodinu. Fram jenom ležel, ani se nehnul. Bylo jasné, že Fram nemůže jet dále. Byl s námi jeden známý běžkař, který se nabídnul, že Frama sveze na saních dolů na farmu. A večer se Honza rozpovídal, kdo to byl Fram.
Vůdčí schopnosti Frama se projevily velmi brzy. Již jako roční pes byl stavěný do čela spřežení, a okamžitě si vydobyl respekt všech psů. Na farmě stačilo, aby vyskočil na střechu boudy a zavrčel, a všichni psi ztichli a zalezli do bud. Měl ctižádostivého a soutěživého ducha, pořád se dral dopředu. Tažnou šňůru měl pořád napnutou jako strunu. Vždy perfektně poslechl a časem na něho bylo absolutní spolehnutí. Dokázal vést smečku po správné straně značení, aby saně při traverzování svahu nenarážely do tyčí, dokázal poznat správnou stopu i pod zamrzlou krustou a bezpečně vést smečku mlhou i nejhorším počasím. Honza nemusel ani sledovat cestu a mohl zalézt do saní. Jednou, při průjezdu Špindlem se v pravoúhlé zatáčce, kde od saní nebylo vidět před vůdčí dvojku, Fram sám, bez povelu, zastavil. Co je? Proč? Honza zavolal: ”Fram go!” Ale žádný pohyb nenásledoval. Honza zarazil kotvy a šel se podívat, co se děje. A před Framem uviděl na zemi malé dítě. Kdyby Fram pokračoval v úzkém prostoru dále, psi a pak saně by na mrňouse najeli.
A takových zážitků, co Honza vyprávěl, byla spousta… ale ostatní psi žárlili. Žárlili na přední pozici Frama, žárlili na to, že Fram dostal přece jenom více pozornosti než ostatní, žárlili, jako žárlí méně schopný na schopnějšího. Současně bylo na Framovi vidět, jak ho zmáhá být v neustálém střehu – dávat pozor na pánovy povely, přesně je provést, nést tíhu zodpovědnosti za smečku, a přitom být neustále v čele, udávat spřežení tempo. To vše vůdčího psa vyčerpává, podepisuje se na jeho zdraví a psychice. A teď nastala situace, kdy jeho smečka z něj respekt ztratila, troufla si jej napadnout, a povedlo se jí to. Bylo zřejmé, že Fram, navzdory svým zkušenostem, inteligenci, schopnostem a mládí, jako vůdčí pes končí, protože svou pozici už nezvládá psychicky…
Ráno Honza nechal vpředu mladého psa, který tam byl již předtím, k němu přidal potenciálního dalšího leadra, a, již bez Frama, jsme vyrazili. Sjeli jsme po ještě uzavřených sjezdovkách do Špindlu, za všeobecného pozdvižení jím rychle projeli a opět sjezdovkou stoupali na Mísečky. Zatím byla cesta v pohodě, na Mísečky jsem dorazil chvíli po jejich dojezdu. Po kratším odpočinku jsme se vydali Masarykovou cestou na Zlaté návrší. Když jsme vyjeli nahoru, bylo vidět, že se radikálně kazí počasí. Ocelově šedivá obloha a zvedající se vítr dávaly tušit, že začnou problémy. Alka byla pěkně rozjetá a ve formě. Zlé počasí jí nevadilo, byla na něj zvyklá. Spolu jsme jezdili už mnohokrát i za velmi špatného počasí. Nechtěla zůstat pozadu, takže gumicuk mezi ní a mým sedákem byl neustále napnutý. Ale za chvíli to začalo. Prudký protivítr, oslepující šlehající vločky sněhu, hukot jako od rozjetého rychlíku, viditelnost na tři metry. Dali jsme si minimální rozestupy a pokračovali dále na
Voseckou boudu. Naštěstí jsme neminuli kritickou odbočku z hřebenu, a pak zápolili s muldami, kde Alka spěchala za mizejícími spřeženími, a já za ní střídavě padal, a, chvílemi stylově ale spíše nestylově, vlál. Měl jsem problémy s navátým sněhem, silným protivětrem a prudkým svahem. Na saních jsou tři brzdy, já jsem neměl žádnou. V tomto terénu a s batohem na zádech nešlo plužit nebo použít telemark. Bylo tady buď moc málo místa nebo moc hodně sněhu nebo moc velká návěj. Velmi často jsem skončil batohem připláclý do čerstvého, nafoukaného sněhu nebo v mém objetí zůstal nějaký smrk, o který jsem se zastavil. Bylo to únavné. Kapuce fukéřky se nadouvala, bunda zmrzla a ztuhla. Alka také měla problémy. Šlehající, sněhové vločky ji oslepovaly. To se pak zastavila, a packou si vytírala oči. Já jsem ji dojel, a pomohl odstranit krápníky námrazy z očních víček a obličeje.
Ale nakonec jsme na boudu dojeli. Mé první kroky vedly k hučící elektrocentrále, nad kterou jsem hodnou chvíli rozmrazoval své zamrzlé vousy. Dali jsme si horký čaj a pozorovali, jak se venku ohýbají mohutné smrky, duní přívaly větru naditého sněhem, a jak se mění okolí před očima. Když jsme se trochu zahřáli, vyšli jsme ven, a pokračovali dál. Bylo to ještě pár desítek nepříjemných metrů otevřenou plání a pak pohodový, nádherný sjezd údolím Mumlavy, kde jsme byli chráněni údolím a hustým, pohádkově zasněženým, lesem.
Kousek před Harrachovem jsme objevili přístřešek s předsunutou střechou, pod nímž jsme se vyspali. Spíše chtěli vyspat. Novocián ve spaní venku mimo boudu, Alka, o sobě dávala celou noc vědět. Samozřejmě kluci to patřičně komentovali, včetně výmluvného klepání na ešusy…
Ráno jsme vystoupili na harrachovském loučení s Krakonošem, na které jsme byli pozvaní. Ukázali jsme zájemcům práci se psy, naše vybavení, děti a jejich rodiče si mohli prohlédnout různé rasy psů, které jsme měli. Po skončení jsme zvážili, jestli ještě odpoledne pojedeme zpátky, nebo na stejném místě přespíme další noc. Ačkoliv byla výhrůžně tmavá obloha a vítr i tady, v hlubokém údolí, rozhodli jsme se, že pojedeme zpět. Vrátili jsme se k přístřešku, sbalili věci a vyrazili stejnou cestou, jako jsme přijeli, na Voseckou boudu. Lesem to šlo, ale pohled na oblohu a ohýbající se mohutné stromy, které bylo možné občas v přívalech sněhu, který začal padat, vidět nad námi, nebyl pěkný. Zvěstoval pěknou siberii. Utěšoval jsem se tím, že při cestě sem byl protivítr, a proto snad bude, teď foukat do zad a alespoň pomůže nabrat výšku na Zlaté návrší. Jako kdyby nemohl změnit směr…
Když jsme vyšli na pláň u Vosecké, rozpoutalo se peklo. Cesta sem byla proti tomu pohádka. Absolutně oslepení šlehajícím větrem, vířícím sněhem a zaskočeni krajinou změněnou metrovými návějemi, jsme měli problém se zorientovat. Pracně jsme se svolali. Všichni, co jsme tam byli, jsme nebyli v zimních horách žádní novociáni, kteří by byli hned tak něčím zaskočeni. Přesto jsme se rozhodli, že zkusíme na Vosecké přespat, že nemá smysl v tom nečase pokračovat dál. Odmítli nás. Prý nemají volné pokoje a někde na chodbě, což by nám úplně stačilo, nás nechtěli nechat přespat. Museli jsme dále.
Oblékli jsme se, jak se dalo nejlépe. Použili jsme všechno, co jsme měli proti větru. Kukly i šusťákové návleky na rukavice. Venku byl strašný vítr, metající vlny sněhu. Jeho poryvy přesouvaly návěje sněhu před očima, cloumaly mohutnými stromy a menší osamocené stromy se pod ním horečnatě chvěly a třásly, zcela se poddávajíc jeho surovým náporům. A to jsme ještě nebyli na otevřeném hřebenu… Při nabírání výšky se kluci vpředu střídali. Když nějaká smečka byla z prorážení stopy unavená, šla dopředu jiná. Já jsem jel s Alkou vzadu. Ale pak čerstvě nafoukaného sněhu bylo tolik, že postup smeček byl minimální. Šel jsem s Alkou dopředu prorážet stopu. Alka mě v tomto terénu už netáhla Její úkol byl najít optimální cestu mezi návějemi a trochu prošlápnout stopu. V šedobílé, hučící stěně, která byla před námi, s biliony vířících, šlehajících a oslepujících vloček, nebyly rozeznatelné terénní nerovnosti, vše splývalo. Neviděl jsem, jestli mám před sebou pevnější terén mezi návějemi, nebo vysokou návěj. Byl jsem oslepený. Nebyl rozdíl mezi sněhem a obzorem. Začaly mě pálit oči od mrazivého větru. Brýle byly okamžitě zalepeny sněhem, který se s pomocí mého dechu měnil na led. Alka ale věděla, kde je výhodné jít, jak se protáhnout mezi návějemi a ušetřit tak síly. Zlatá Alka! Teď se projevil náš společný trénink, naše společné traily i ve zlém počasí. Dokázala si poradit, nezaskočilo ji to. Smečky to měly horší. Nestačily nám, protože sníh byl na saně moc hluboký. Vůdčí psi sice šli v námi vyšlapané stopě, ale ta byla úzká. Museli jsme jít pomaleji, abychom šli těsně před nimi. Pokud jsme se vzdálili více a psi ztratili vizuální kontakt, tak zpomalovali. A současně se naše stopy začínaly pod neustálými přívaly sněhu ztrácet.
Došli jsme na hřeben. Tady se situace změnila. Orkán neumožnil, aby se zde sníh usazoval. Utemoval ale hřeben do celistvé, promrzlé a zvrásněné ledové krusty. Okamžitě se do nás opřel nezměrnou silou. V jeho poryvu se převrátily saně…. to ještě nikdo z nás nezažil, aby se naložené saně s nízko položeným těžištěm převrátily. Já jsem se předklonil, schoulil, snažil jsem se zaujmout co nejmenší plochu, do které by se mohl běsnící živel opírat. Alka se začala otáčet po větru a lehat do klubíčka. Pokoušeli jsme se domluvit, ale nebylo nic slyšet, jen ohlušující hukot. Jen s námahou jsme mohli gestikulovat, protože každé plochy, třeba jen natažené paže a plochy rukávu, vítr využil, a začal s námi cloumat. Rachot našich bund, jejichž volnější záhyby vítr uchopil do svých spárů a začal s nimi neskutečně lomcovat, nás ohlušoval.
Tady mi začaly velké problémy. Povrch hřebene tvořil rozbitý led, a k tomu ohromný, neustále se točící a měnící vítr, srážející mě k zemi. A já v tom na běžkách. Spřežení tady začala mít výhodu, přece jenom se jim po ledu jelo lépe než mně. Mají brzdy, jsou stabilnější. Kývl jsem na jednoho mushera, že pojedu na konci naší výpravy za ním. Ale ať mě hlídá, a kdyby mě neviděl, ať na mne počká a současně se pokusí zastavit ostatní smečky. Prodírali jsme se větrem. Z větrem oslepených očí mi stékaly slzy a zamrzaly na tvářích. Pod kapucí mi zamrzaly vlasy, které neskryla čepice, a tvořily ledovou, křupající přilbu. Tváře a vousy se začínaly pokrývat celistvým ledem, praskajícím při pohybu lícních svalů. Musel jsem nechat alespoň občas své oči odpočinout od větru a mrazu, tak jsem se díval střídavě. Na řasách již byly krupičky ledu, a pokud jsem zavřel oko, aby si odpočinulo od větru o chvíli déle, měl jsem problém ho otevřít, protože řasy k sobě přimrzly. Alespoň chvílemi jsem si říkal, že je dobře, že mám na zádech kletr. To bylo ve chvílích, kdy se větrný poryv opřel zezadu, a kletr zabránil tomu, aby mnou projel mrazivý chlad. Ale většinou byl příčinou mých pádů. Přece jenom umožňoval větru opřít se do větší plochy.
Makal jsem, jak se dalo. Věděl jsem, že jde o život. Kdyby bylo nejhůř a zůstal bych sám, měl jsem vše, abych přežil i v tomto větru. Ale měl jsem strach z kombinace tohoto neskutečného větru a ledu. Aby mě to nesfouklo do Kotelních jam, které tady někde měly být… Už několikrát jsem spadnul a po ledovém povrchu mě vítr tlačil několik metrů, než jsem se zachytil přimrzlé ledové hroudy. Rukojeti běžeckých holí do tvrdého ledu nešly zarazit. A spoléhat na Alku, že by mě zastavila, jsem nemohl. I ona se ve větru zoufale, a mnohdy marně, pokoušela zatnout drápy do ledu, jak ji vítr strhával.
Očima jsem se držel mlhavého, kymácejícího a potácejícího se stínu přede mnou. Musheři to také neměli jednoduché. Museli jít vedle svých psů, aby je povzbudili, protože někteří psi přestávali táhnout a zaléhávali. Ale to museli opustit saně, které se pak pod poryvy větru převracely. Nemohli jsme nechat psy odpočinout, nechat je nabrat morál. Nebyli ani tak unavení, jako spíše se báli tohoto větru a nechtěli jít proti němu. Ztráta sebedůvěry a psychiky je to nejhorší, co se může v takových případech stát. A to jak u psa, tak u člověka. Všichni jsme bez nějakých řečí věděli, o co v této situaci jde. Každý z nás bojoval sám se sebou a za sebe. Ale přitom každý sledoval toho před sebou a za sebou, aby se mu v případě nouze pokusil pomoci, abychom se nerozdělili. Ale nikdo z nás neměl v tomto počasí sil nazbyt, každý si musel pomoci sám, každý měl svých problémů, a to jak se sebou, tak se svými psy, dost.
Orkán řádil stále s neztenčenou silou. Nad námi a kolem nás se míhaly rovnoběžné čáry sněžných vloček, aby je vzápětí vystřídaly gejzíry a fontány, vymršťující tuny a tuny bílého materiálu, odnášeného a sfoukávaného pak mimo nás, někam daleko, dolů, do údolí. Cloumal s námi, srážel nás k zemi, dával nám na vědomí, jak jsme nicotní proti jeho rozmarům. Znovu a znovu jsem si uvědomoval bezbřehou a nezměrnou energii, obsaženou v přírodě. Energii, která v ní je jak ve chvílích pohody, tak ve vypjatých chvílích, jako je tato. Jen v těch pohodových chvílích si to neuvědomujeme. Neuvědomujeme si, že ten odpočinek, který nám pobyt v přírodě umožní, je vlastně převzetí energie stromů, vody, Země, že je to energie, získaná syntézou všech elementárních projevů krásna, nacházených okolo nás.
Velmi, velmi výjimečně, pokud to orkán povolil, jsem zahlédl více než občasné mlhavé obrysy mushera, vedoucího smečku přede mnou. Zcela jsem se teď spoléhal na Alku, která se snažila udržet smečky před námi. To byla výhoda při jízdě do svahu. Běžky na ledu ustřelovaly, a proto bylo výhodné se nechat táhnout, jen jí pícháním pomáhat. Ale při jízdě ze svahu po zledovatělém povrchu to byla nevýhoda. To zrychlila spřežení přede mnou, ona se rozeběhla za nimi, a já jsem měl problém ustát jízdu po ledových zmrazkách. Při jednom takovém sjezdu terénní vlny jsem v dáli zahlédl obrysy Vrbatovy boudy. Paráda. Za chvíli budeme na Masarykové cestě a zajedeme do závětří lesa… Smečky přede mnou také zrychlily. Dělali jsme vlastně vlak, každá smečka se držela předcházející. Vpředu byl Honza,
který to tady dobře znal. Moc jsem neuvažoval kudy jedeme, důvěřoval jsem těm přede mnou. Ale přece jenom se mi do podvědomí začaly vtírat pochyby. Jak to, že už nejedeme po hřebenu??? A když už, tak proč hřeben netraverzujeme, ale poměrně hodně ostře z něho sjíždíme a ztrácíme výšku???
Najednou to Alka vzala po spádnici dolů. To už jsem neustál. Spadnul jsem. Chvílemi jsem se kutálel, chvílemi jsem se klouzal, jak mě Alka táhla po ledu za sebou. Zastavila se, až když doběhla smečku před námi. Vůbec se mi to nelíbilo. Ve strmém, zledovatělém svahu jsem nebyl schopný se s lyžemi pohybovat. Odepnul jsem si je, a pevně uchopil v ruce. Měl jsem strach, aby mi je orkán nesfoukl. Vzal jsem Alku na krátko, a šel za klukama vpředu. Jak to, že tam jsou jen dvě spřežení??? V hukotu větru jsme se pokusili úryvkovitě domluvit, jaká je situace.
Bylo zřejmé, že u jedné smečky to psi psychicky nezvládli, a místo aby pokračovali za smečkou před sebou, tak to stočili z hřebenu do závětří. Přímo na Kotelní jámy… Musher to na ledu nedokázal zabrzdit. Další smečka ji následovala, a pro Alku nebyl problém mě na ledu táhnout za nimi. Situace byla kritická. S hrůzou jsme si uvědomili, že tady někde musí být hrana srázu. Při pohledu na těch pár metrů svahu, co bylo vidět, to bylo zřejmé. Svah tady ostře klesal, z ledové glazury jen občas vystupoval trs kleče. Za chvíli jsme v rachotu větru zaslechli hvízdání Honzy nad sebou. Museli jsme nahoru. S nejvyšší možnou opatrností, cloumáni větrem a zasypáváni sněhem, jsme se vydali šikmo vzhůru. Běžkařské boty s umělohmotnou podrážkou klouzaly, poryvy větru mě strhávaly zpět. Zoufale pevně jsem držel běžky, aby mi nevyklouzly z promrzlé ruky.
Ještě hůř na tom byli ti dva kamarádi. Jejich psi nedokázali pochopit, proč mají jít zase nahoru, když před chvílí jeli dolů. Ale nějak je přemluvili, a psi se začali drápat po ledovém povrchu zpět na hřeben. Bylo to úmorné. Psi se zamotávali do kleče, klouzali v prudkém svahu a pod zátěží saní zpět, do toho všeho neustávající hukot větru a strach z tušené blízkosti propastné hloubky. Pokud to bylo možné, tak jsem pomáhal navádět vůdčí psy a provádět je téměř neschůdným terénem. Tady ale byl problém s Alkou, které se nelíbila blízkost jiných psů. To byl snad nejobtížnější úsek celé trasy. Jaké bylo psychické vysvobození, když jsme uviděli patník z Masarykovy cesty! To už jsme si mysleli, že máme vyhráno…. ale ještě nebyl všemu konec.
Masarykova cesta byla zcela zasněžená, byl to vlastně šikmý, zasněžený svah, ze kterého sem tam na sfoukaných místech vystupoval vršek patníku. Vířící girlandy sněhu a sněžné víry na této sněhové pláni ztěžovaly orientaci. Ale prorážení cesty už nebyl takový problém, protože každým metrem jsme snižovali výšku a blížili se spásné hranici lesa. Znovu se potvrdilo, že psychika dělá strašně hodně. Měli jsme toho už dost za sebou, ale blízkost života kousek od nás, naděje, že se zbavíme toho strašlivého orkánu, nám vlila nové síly do žil. Jel jsem zase vpředu, a se svou favoritkou Alkou prorážel stopu. Ale najednou se objevila před námi, na šířku celé cesty, obrovská rolba. Snad osmimetrové monstrum zabíralo celou šířku silnice. Byla to udržovací rolba pro silnice a lyžařské tratě. Chlapi se z teplé, osvětlené kabiny s udivením dívali, kdo se tady v takové siberii zjevil. Koukali na nás asi stejně překvapeně, jako my na ně. Nedalo se nic jiného dělat, než spřežení rozpojit, mezi rolbou a přivráceným svahem převést po jednom všechny psy na druhou stranu, pak přetáhnout saně a opět zapřáhnout psy. Neskutečné. Teď, na konci, a takový problém. Naštěstí vypnuli motor rolby, takže se nám neplašili psi. Ale stejně se té plechové obludy báli. Jak jsme ale těm uvnitř záviděli, když jsme slyšeli tlumené hučení klimatizace!
Navodili jsme všechny psy. Chvíli jsme se zdrželi, když nám nefungovaly zamrzlé karabiny, a asi dva psi se uvolnili. Naštěstí neutekli, ale vrátili se. Jak krásně zazněl povel ”heá, heá, go, go!” Ten úžasný pocit jízdy po cestě, před chvílí projeté rolbou! A tmavý pruh spásného lesa se blížil. Když jsme do něj vjeli, připadali jsme si jako v jiném světě. Tady jen sněžilo, žádné cloumání a srážení větrem k zemi, žádný mrazivý orkán. Jen při pohledu na oblohu bylo vidět rychle mizející a objevující se nízko plující mraky. Jaká to byla pohoda a pocit úlevy. A teď honem do civilizace! Za teplem a životem. Po chvilce jízdy jsme potkali tři běžkaře. Zastavili jsme u nich, a ptali se, kam jdou. Chtěli jít na Voseckou boudu… Zhrozili jsme se. Začali jsme jim popisovat, jak to vypadá nahoře. Spočinuli na nás pohledem. Z nás visely rampouchy ledu, led ve vousech, na řasách, nedokázali jsme pořádně artikulovat, saně zasněžené, při každém pohybu na nás praskala krusta ledu, která se utvořila na našich fukéřákách. Dva běžkaři se na sebe podívali a otočili to, ale třetí řekl, že hory zná, že tady to zná taky, že jede dál. Více jsme udělat nemohli.
Za pár minut jsme dojeli na Mísečky. Během té cesty, kdy již bylo veškeré nebezpečí za námi, a kdy jsem
jen stál na běžkách a nechal se táhnout mou fantastickou Alkou, se mi celý člověk rozklepal zimou. Teprve teď jsem si uvědomil, jak mě mrznou nohy v běžkařských botech. Ale teď už to bylo kousek do civilizace. Doufali jsme, že najdeme nějaký nocleh. Nechtěli jsme spát někde ve sněhu. Kdyby to bylo nutné, tak budiž. Ale pokud bychom našli teplou sprchu a postel…
A zase problém, jako na Vosecké boudě, není místo. Bože, jak z vrchu se na nás ti zaměstnanci dívali! Jak tady schází trocha sounáležitosti člověka s člověkem! Ve svém bezproblémovém, vyhřátém a pohodlném světě nebyli schopni pochopit, jaké jsou podmínky jen několik set metrů od nich. Co prožil ten, kdo v nich byl, a jak by byl vděčný za možnost vyspat se v teple…. Ale nakonec se nám podařilo sehnat nocleh načerno v jedné ubytovně pro místní zaměstnance. Teprve při sundávání bot z nohou, jsem zjistil, že mně k botám přimrzly ponožky.
Psy jsme vyvázali pod okna tak, abychom na ně viděli, ale hlavně aby nerušili ostatní hosty. Aby ti, co nás tady nechali, kvůli nám neměli problémy. Mám teplou sprchu rád, ale tehdy jsem asi překonal všechny své rekordy, jak dlouho jsem pod ní stál. Avšak vzápětí, místo abych doplňoval vydané kalorie s ostatními, jsem musel vyběhnout ven. Proč? Protože venku plakala a smutněla moje fenečka, moje zlatíčko, Alka. Bylo jí smutno a chtěla se pomazlit. A já, místo abych byl s klukama, jsem se tulil a mazlil se psem, s jehož pomocí jsem to všechno ve zdraví projel. Který odvedl ohromný kus práce. Ale který se touto příhodou hodně poučil. Ale já také. Oba dva jsme k sobě měli od této příhody blíže, oba dva jsme se vzájemně uznávali a respektovali. Ještě několikrát mě v noci volala. Nemohl jsem se na ni zlobit, třebaže se mi tak moc nechtělo z teplé postele. Přehodil jsem přes sebe péřovku a šel ven, mezi neustále poklidně padající sněhové vločky, ozářené blízkou lampou. A přitiskli jsme se k sobě. Objímali jsme se jako symbol skutečného přátelství mezi člověkem a psem, vlastně mezi dvěmi rovnocennými bytostmi, jako symbol vzájemné blízkosti, oddanosti, důvěry, věrnosti a vzájemné závislosti, jako symbol nezištné vzájemné pomoci. Alka to taky tak cítila. Vím to.
Ráno už nic nepřipomínalo to, co se dělo minulého dne. Nádherný sluneční den, sluníčko svými paprsky rozzářilo celé pláně, jiskřící jako kdyby byly poseté kvanty a kvanty diamantů. Modrá obloha, bezvětří. Fantazie. Rekreanti se koukali z oken, všude vládla pohoda a úsměv. Za sledování diváků jsme zapřáhli, projeli běžeckým areálem a po sjezdovce jeli do Špindlu. Nádherná jízda. Hluboký, neposkvrněný sníh stříkal za běhy psů, a naše povely v něm kreslily kličky námi projetých drah. Všichni psi byli nadšeni. Měli radost ze sluníčka, z pohody, z toho, že se vracejí domů. To už poznali. Protáhli jsme se Špindlem. Pak jsme si ještě mákli po neprojeté cestě do Strážného. Ale co to bylo proti včerejšku! Střídali jsme se vpředu a proráželi stopu novou, půlmetrovou vrstvou sněhu. Ale věděli jsme, že to projedeme. Byla to pohoda. Pak jsme se s jedním týmem rozloučili. Pokračoval dále na Černou horu. My jsme jeli do Strážného, kde jsme ještě jednou v hospodě ”projeli” celou cestu.
Doslov:
- Alka od té doby už nikdy na steakoutu žalem nevyla. Jenom když se chtěla pomazlit.
- Fram se uzdravil, ale po této příhodě už nikdy nevedl spřežení. Ztratil sebedůvěru a bál se ostatních psů.
- V létě jsem se byl podívat na kritické místo u Vrbatovy boudy. Byli jsme tehdy asi dvacet metrů od hrany Kotelních jam.
- Běžkař, který jel na Voseckou boudu, na ni nikdy nedojel. Našli ho zmrzlého kousek od odbočky z hlavního hřebene na Voseckou boudu.