Vší silou stojím na brzdách, ale psi jejich odpor překonávají a táhnou saně dál za stojící Petrovou smečkou před námi. Jeho vůdčí pes na rozcestí čtyř cest podle povelu najel doleva, ale vzápětí ho Petr zastavil a čeká na mě. ”Jedeme kuloárem?” Vyslovil to, na co jsem potajmu myslel. Po celou cestu sem jsem si říkal, že je sněhu dost, že bychom to mohli zkusit. Ale nechtěl jsem provokovat osud a, přiznávám, měl jsem z toho strach. Petra to zřejmě taky nenechalo klidným, provokovalo a vábilo ho to, a přitom odrazovalo, asi stejně jako mne. Myšlenka a představa sjezdu obávaným kuloárem nás oba dráždila. A teď to Petr přímo vyslovil. Musíme to zkusit. ”Jdeme na to!” ”Amigo, dží, dží, ještě dží!” A úžasný vůdčí pes Petrovy smečky navádí celou smečku o stoosmdesát stupňů doprava, vzápětí podle povelu zatáčí doleva a vede svou smečku mírně se svažujícím průsekem lesa. Vybavují se mi okamžiky, které naší nejistotě a jízdě tímto lesním průsmykem předcházely…
Jednou ráno jsme se, pět musherů, kteří jsme společně tábořili, domluvili, že si zajedeme na Thalmovy boudy. Není moc sněhu, musíme volit rozumně trasu, ať nenajedeme do úseku bez sněhu. Když je málo sněhu, tak se špatně brzdí saně. Tato cesta je ale bezpečná, a navíc tam je známá farma, kde je možné koupit domácí čerstvý jogurt, různě zpracované a ochucené mléko a nějaké pečivo. Takže jede se na medvědí mléko! Zavírám stan a navádím psy do sledů. Po zapřažení psů zjišťuji, že to ostatním bude ještě chvíli trvat. Moji psi jsou nervozní, a tak vyjíždím. Já jediný mám malamuty, ostatní stejně budou rychlejší než já. Odpočatí psi jdou pěkně. Sjíždíme
lesíkem na rozcestí. Jsou tady pěkné terénní vlny, saně skáčí, a když saně smykem srovnávám do přímého směru, tak běžkaře na kraji cesty ohazuji sněhem,. ”Alka, Bady, směr!” rovně projíždíme rozcestí do protisvahu. Seskakuji ze saní a běžím vedle nich. Stoupání je na tomto úseku velmi prudké. Konečně se cesta pokládá, a psi se opět rozebíhají.
Před námi se otevírá pohled na úbočí Černé hory, hřeben s tyčící se Sněžkou, tam hluboko dole tuším Pec pod Sněžkou… krásné panorama. Vyjíždíme na cestu, traverzující Černou horu. Teprve teď ke mě doléhá dálkou tlumený štěkot a vytí zapřahaných psů mých kamarádů. Popoháním psy. Probudil se ve mně soutěživý duch. Chci dojet na farmu jako první. Byla by ostuda, kdyby mě teď ještě předjeli. I když na farmu to je ještě několik kilometrů. Jedeme tak rychle, jak to jenom jde. Na táhlém svahu se odrážím, pomáhám psům v těžkém sněhu. Přijíždíme na rozcestí. Zatáčíme doleva. Před námi je poslední táhlý sjezd. Neustále kontroluji cestu za mnou. Nikoho nevidím, je to dobré. Konečně přijíždím na hranu lesa, za kterou se otevírá paseka s farmou. Jedu dál k ohradě, kde chci přivázat své psí spřežení. Jsem plně zaujatý svými psy a vyhlížením místa, kde bych mohl zastavit a uvázat spřežení, nevnímám okolí.
Ale najednou nevěřím svým očím. Vidím Honzu, jak právě odchází od svých přivázaných psů a jde mi naproti! Jak to, že už je tady? Neříkám nic, ale jsem zklamaný, že jsem nedojel jako první. Zafixuji psy a přistupuji k Honzovi. ”To se divíš, že jsem už tady, co?” říká. Cítím, že něco není v pořádku. ”Kudy jsi, prosím tě, jel?” ptám se. ”Je tady zkratka, kterou se dá sjet stráň nad farmou. Jinak se musí celá stráň objíždět.” A zvedl ruku, aby mi ji ukázal. Teprve teď jsem si všimnul, jak se mu chvěje ruka.
Nad námi se tyčí rozlehlá, velmi strmá pláň. Spoře z ní vystupují ostrůvky smrčků a trsy hnědé trávy. Nad strání se tyčí hustý les se znatelným průsekem. Průsek ve stráni přechází do mělkého vhloubení, kuloáru, táhnoucího se téměř ve spádnici strání až na paseku před farmou. I odsud je vidět, že kuloár je málo vysněžený, že jsou tam obnažená, holá místa místa bez sněhu, zato plná kamení a zřejmě ledu. Tak tudy tedy jel Honza! To si cestu zkrátil o dobré tři kilometry, proto mě předejel. Ale ta cesta… ”Jak se to jelo, vždyť tam je málo sněhu?” ptám se. ”Vybál jsem se. Nahoře do poslední chvíle není vidět, do čeho se jede. A když už je vidět, tak se stejně nedá nic dělat, už je pozdě to vrátit zpět. Je to strmý sráz, samý led a šutr, saně nešly brzdit a psi rvali jako zdivočelí, aby byli dole. Lítal jsem tam jako korkový špunt v Niagáře. Jel jsem to několikrát, ale teď to bylo naposled. Nemíním se zabít.” Jeho bledá tvář a rozechvělý hlas, jindy vždy sebevědomý, potvrzoval jeho slova.
A teď jsem zase tady, na rozcestí, kde se mohu vydat na Thalmovy boudy buď pohodovou cestou nebo zkusit projet kuloárem. Jak dlouho jsem se na tuto chvíli těšil, kolikrát jsem kuloár v mysli projížděl, a přitom cítil v zádech mravenčení strachu! Kolikrát jsem jel okolo, ale neodbočil jsem. Netroufal jsem si. Buď nebyly vhodné sněhové podmínky nebo jsem měl obavy do toho jít sám. Přece jenom více týmů, to je i větší sebedůvěra, pocit vzájemné podpory a pomoci v případě nouze. A teď jsme dva týmy. S Petrem jsem už zažil leccos, s ním si troufnu i na kuloár. Vzájemně si věříme, stejně jako horolezci na jednom laně. ”Alka, Bady, go, směr, směr!” a povoluji brzdy. Psi vyrážejí za Petrovou smečkou směrem na kuloár. Jsem nervozní, nevím co mě čeká.
Pohledem kontroluji všechny šňůry a zavěšení kotev na věži saní. Nemohu si dovolit přepych technického problému ve velmi prudkém a technicky náročném sjezdu. Přesto ale vnímám nádheru zasněžených stromů a vysokou sněhovou peřinu okolo. Lesní cesta po které jedeme se postupně zařezává pod úroveň okolního terénu. ”Aha, kuloár už začíná” bleskne mi hlavou. Cesta se začíná svažovat víc a víc. Stromy začínají řidnout, obzor světlá. A najednou vyjíždím z lesa. Jsem na hraně stráně nad farmou. Přede mnou se otevírá ohromný volný prostor, který uzavírá až někde daleko hřeben Sněžky. Pode mnou, v hrozitánské hloubce, jsou malé krabičky budov farmy. Zahlédnu hluboko dole Petra, který již je asi za polovinou svahu. Nemám čas se dívat, jak jede, jestli má problémy nebo je v pohodě. Sedmička mých psů se mi ztrácí z výhledu, někam se propadá, oblouk saní trčí do volného prostoru.
Náhle se saně sklápějí z hrany paseky a doslova padají kuloárem dolů. Stojím v podřepu na všech brzdách. Chvějí se mi kolena, mám strach. Hned zhora začíná led. Rohožka je na něm téměř nefunkční, tak sešlapuji více rámovou brzdu s hroty. Za námi se zvedají gejzíry sněhu a ledu. Saně se na nerovnostech v korytu zmítají, narážejí na obnažené kameny a kořeny. Každý náraz mě vyhazuje ze saní, mám problémy se na saních udržet, natož je ještě vyvažovat a přenášením váhy řídit. Hroty brzd narážejí na kameny skryté pod sněhem. Každý takový náraz se škubnutím přenese až na psy. Saně vrzají a jejich dřevo namáháním praská. Nemohu
více riskovat rozlomení saní nebo uražení brzd. Nemohu používat rámovou brzdu, musím se spolehnout jen na rohožku. Ale zase hrozí nebezpečí, že v tomto velmi prudkém svahu pojedu rychleji než psi a najedu na ně. ”Alka, Bady, heá, heá, jedu, jedu, heá!” řvu na psy aby běželi rychleji, ačkoliv bych je nejraději zastavil. Očima rozšířenýma strachem sleduji psy, natažení sledů a terén před saněmi. Vše se komíhá, zmítá a skáče. Je slyšet jenom supění a funění psů, kteří jsou na vrcholu blaha, že se mohou řítit z kopce.
Pokouším se alespoň trochu vyhýbat největším kamenům a pařezům. Ne vždy se mi to ale podaří. Následuje náraz nebo skok saní, jízda po jedné sanici, stržení saní na stěnu kuloáru, rozhozená stabilita a zoufalé pokusy o její udržení. Ale běžící psi již již se převracející saně strhávají přímým směrem a katapultují je dál. Sníh stříká od běhů psů a oslepuje mě. ”Heá, heá!” psi se nesmí zastavit nebo zpomalit! Saně skáčí, svah mně připadá neskutečně dlouhý. Zatáčka! Stavím se na pravou sanici a chci ji smykem projet. Nemám ale prostor. Klouzající sanice se zastavuje o kámen a já přepadávám na druhou stranu saní. Na poslední chvíli se odrážím nohou a srovnávám saně. Odvracím obličej a rozrážím ramenem sněhem zatížené větve keřů, rostoucích na úbočí kuloáru. Sníh mám okamžitě všude. A zase skok saní a jejich tvrdý dopad, gejzíry sněhu a srovnávání saní. Konečně se stráň narovnává a kuloár přechází do běžné zimní cesty.
Narovnávám se za věží a ulehčeně oddechuji. Naše týmy kuloárem v pořádku projely. Zastavuji svou smečku poblíž Petrovy, uvazuji psy a jdu za usmívajícím se Petrem. ”Paráda, stálo to za to, co?” ”Senzace!” A oba dva jdeme spokojeně na farmu. U čerstvého mléka si pak dlouho povídáme o čerstvých zážitcích a pocitech.