Probouzím se. Je ráno. Ještě chvíli ležím ve spacáku. Ale pak na sebe natahuji fukéřku a vylézám ze stanu. Je chladno, tak si nechávám na sobě veškeré oblečení ve kterém jsem spal. Jsou tady ještě další čtyři stany. Máme tady pět smeček, a je před námi vidina dlouhého víkendu. Sněhu je dost, počasí dobré, a před námi spousty toužebně očekávaných kilometrů jízdy se psím spřežením. Všichni vaříme. Psům dávám mezitím napít vodu, ve které je pro ochucení pár granulí. Musím do nich dostat vodu, aby nebyli dehydrovaní a nelízali sníh. Kolem deváté hodiny zapřaháme a postupně, za obvyklého rachotu psů, vyrážíme.
Kamarádi mě vzápětí předjíždějí. Moji malamuti klusají svým vytrvalostním tempem. Nemohou, zvláště po startu, stačit smečkám husky a alaskánů. Nevadí mi to. Já jsem s naším tempem spokojený, vím, že psi jedou co mohou. A vím, že tímto tempem jsou schopni běžet stále. Po rovině, do kopce, se zátěží i bez zátěže. Na rozdíl od psů kamarádů, kteří po ostrém startu zvolní. Třeba je po několika kilometrech dojedu. Jedeme okruh, který ještě neznám. Několikrát, když jsem jel od Černé hory na běžkách, ale i se saněmi, domů, tak jsem jel částí tohoto okruhu. Někde na něm měla být, prý nepřehlédnutelná, odbočka. Tam jsem měl odbočit a pokračovat dále až ke Klecandě. Pak pokračovat dále přes Zadní Rennerovky na Černou horu.
Sjíždím úbočí hřebene po Horské silnici. Otevírá se mi nádherný výhled do kraje až někam daleko na Jičínsko. Snažím se vnímat vše jako celek, tak, jak to je, a jak to do sebe zapadá – psy a náš vzájemný citový vztah, krajinu a radost z pohybu. Neznám moc tuto cestu, tak se rozhlížím okolo sebe, obdivuji zasněžené větve, kaskády zurčících potoků s ledovými ozdobami, sladěnost přítomnosti psů s okolím. Pozorně při tom sleduji každou odbočku. Po cestě jich je několik. Nerad bych zajel se svou šestkou psů někam, kde bych mohl mít problémy, kde by se mi mohli psi porvat nebo naopak udělat nějakou škodu. Proto se dívám po stopách spřežení svých kamarádů. Neporušená vrstva sněhu na odbočkách prozrazuje, že ke kritické odbočce jsem ještě nedojel. S přibývajícími kilometry ale začínám být stále nejistější. Kde odbočka může být? Nepřejel jsem ji? Následující odbočka končí u stavení. Zase to není ona. Již jsem hodně blízko Dolního Dvora. Psi jsou stále čilejší, vědí, že tudy vede cesta domů. Já, naopak, jsem stále nervoznější. Za chvíli budu mezi domy, a tam už určitě žádná odbočka není.
Najednou se přede mnou, za jednou z mnoha projetých zatáček, objevuje most a před ním odbočka s velkým nástupním stoupáním.. Odbočující cesta je projetá, ale stopy na ní nejsou zřejmé. Jela tam spřežení přede mnou? ”Alka, Bady, stůj!” Smečka poslušně zastavuje. Ze saní na cestě psí stopy nevidím. Ale další odbočka tady už snad nemůže být… Musím se přesvědčit. Sundávám z věže obě kotvy a zarážím je vedle saní. Sněhu je tady moc málo, kotvy nejsou zaraženy tak, jak by bylo potřeba. Ale snad to tu chvilku vydrží. Stromy jsou daleko, zábradlí mostu taky. Takže stejně jinou možnost nemám. Poodcházím od saní a přikleknu k odbočce. Cesta je uhlazená, stopy se z ní čtou obtížně. Ale tady na kraji jsou zřejmé psí stopy! Je to jasné, kluci odbočili tady.
Vtom koutkem oka zahlédnu vlnu vzrušení ve své smečce. Psi se netrpělivě pohnuli, a kotvy se uvolnily. Znovu škubli, a kotvy vylétají ze sněhu úplně. ”Alka, Bady, stůj!” Ale spřežení se už dává mírným klusem do pohybu původním směrem na Dolní Dvůr. ”Stůj, stůj!” Psi zrychlují. Kotvy bezúčelně poskakují po cestě vedle saní. Běžím za saněmi. Jsem za nimi asi dva metry. Mohutně se odrazím, a chci se zachytit věže. Dopadám ale jenom za saně, protože psi vytušili moji šanci, a se saněmi škubli. Rychle vstávám, a běžím za odjíždějícími saněmi. Smečka probíhá levotočivou zatáčkou, a já před sebou vidím šestku svých běžících, usmívajících se a spokojených malamutů se stočenými ocasy na zádech. Spokojeně se po mně ohlížejí. Bodejť by ne. Zbavili se mě, běží z kopce, cesta vede domů… ”Alka, Bady, stůj, stůj!” Zastavili. Když jsem za saněmi asi tři metry, tak se zase rozbíhají. ”Vy potvory, stůjte! Už vám nikdy nepomůžu, budu na saních jen stát, ani se z nich nehnu! Stůj!” Ale psi lehce vyklusávají a udržují ode mne ostře hlídaný asi dvou metrový odstup.
Vím, že mám maximálně tři kilometry. Pak budeme v centru vesnice. Mám obavy, protože po této cestě jezdí koník se saněmi na vyhlídkové jízdy. Kdyby se moje neřízená smečka s ním střetla…. nechci to ani domýšlet. Zkouším zvolnit, a doufám, že psi zvolní taky. Pak plánuji náhle zrychlit a skočit na saně. První část plánu vychází, psi zpomalují. Ale když se odrážím k dlouhému skoku, prokluzuje mi noha a já málem padám. Psi se z toho poučují a odstup ode mne pro jistotu zvětšují. Běžím dále. Je mi strašné horko, jsem již zcela propocený, slaný pot mi stéká do očí.
Běžím v těžkém zimním oblečení, ve kterém jsem spal. Nejsem oblečený na tak rychlý, dlouhý a namáhavý pohyb. A protože dnes je chladno, tak jsem ze svých nočních vrstev před výjezdem nic neubral. O to více horko mně je teď. ”Stůj, Alka, stůj!” Už jenom běžím za saněmi. Nemám na to, abych vymýšlel nějaké finty. Míjím pobaveně se tvářící běžkaře. Na další turisty stojící u cesty volám, ať chytnou saně. Když doběhnu až k nim, tak se mě ptají, co že jsem to na ně volal. Alka průběžně pootočenou hlavou kontroluje, jak jsem od nich daleko. Potvora škodolibá. Teď mi asi částečně vrací ty tisíce kilometrů, které se mnou musela naběhat. Už na psy nevolám, nemám na to dech. Snažím se jenom udržet stejnou vzdálenost od saní. Jsem zvyklý běhat, ale ne v sedmi vrstvách oblečení a se třemi páry hrubých ponožek na sobě! Pokouším se trochu vydýchat. Šetřím dech, a proto i svým psům nadávám už jenom v duchu. Však až je chytnu, tak si to vynahradím. Ale zatím běžím, celý brunátný a propocený za svým spřežením. Zatím mají navrch psi. Další lidé. ”Přidejte, přidejte, už je skoro máte!” Dík za radu. Už je skoro mám tři kilometry. Nechci být na ně vulgární, tak raději nereaguji.
Jsme mezi prvními domy Dolního Dvora. Ozývá se štěkot místních psů. Zprava, zleva, odevšad. Moje psy to zmate, a začínají se rozhlížet, kterému ze štěkajících psů projeví svou pozornost. Trochu zvolní. Já toho využívám, a skáči na saně. V prvním okamžiku nejsem schopen nic dělat. Jen vydýchávám. Mám rudá kola před sebou, chuť krve v hrdle, ze studeného vzduchu mě škrábe v krku. Ale vzápětí saně zastavuji, otáčím psy a opět je rozjíždím. A plním svůj slib. Stojím za věží a ani se ze sanic nehnu. Při průjezdu okolo lidí, kteří mně viděli jako mushera v nezáviděníhodné situaci, se tvářím suverénně a tvrdím, že naše předchozí jízda patří k běžným tréninkovým metodám práce se psím spřežením. Teprve když jsem z doslechu lidských uší, tak svým psům důrazně domlouvám. A když uvidím psí hromádku kousek po najetí na odbočku, kde se odstartovala moje běžecká vložka, tak vím, že jsme odbočku určili dobře.