S dalšími dvěma mushery jsem na Kolínské boudě. Smečky máme vyvázané u horského tyčového značení. Množství našich psů je impozantní a v nádherném zimním dni s modrou oblohou a vymraženým, jiskřícím sněhem okolo, vytváří idylu dalekého Severu. Je zde celkem dvacet šest psů – husky, alaskáni a malamuti. A to zde nejsme všichni, co spolu jezdíme. Schází ještě David a Jiřík. To by bylo dalších dvacet psů. Všechny saně jsou připoutané pomocí vystřelovacích karabin k tyčím, přední psi, když to délkově vychází, tak jsou také uchyceni ke značení, jinak pomocí sněhových kotev do sněhu. Honza má svého vůdčího psa přivázaného samostatně k jedné volné tyči. To z toho důvodu, kdyby se náhodou psi uvolnili a servali, aby jeho nejdůležitější pes nebyl zraněn. Je nutné problémům předcházet. Běžkaři jezdící okolo psů pokaždé zvolní a se zájmem se dívají na vyběhané, krásné psy.
Všechny smečky jsou natočeny směrem plánovaného výjezdu. Psi klidně leží ve dvojicích ve sněhu. Někteří úplně odpočívají, někteří mají hlavu vztyčenou a zvědavě se rozhlížejí okolo sebe. My jsme zatím v boudě. Je čas, není kam spěchat. Využíváme možnosti být v teple, sedět na židli a pocucávat dobrý, pěnivý mok. Takové pohodlí ve stanech, které máme postaveny opodál, nemáme. Není kam spěchat. Máme naplánované asi patnáctikilometrové kolečko. A jestli pojedeme teď nebo za půl hodiny, je zcela jedno. Povídáme si o svých zážitcích a zkušenostech,
plánujeme. Vše se samozřejmě točí kolem psů. Ale čas se povídáním nakonec naplnil. Vyrazíme.
Vycházíme před budovu. Venku je množství lidí. Jsou tady ubytovaní hosté, a také okolo jedoucí běžkaři, kteří se zastavili na občerstvení. Je krásně. Po zábradlí a vynesených židličkách posedávají a nastavují se intenzivnímu, hřejivému sluníčku. Jakmile si nás všimli naši psi, a to bylo okamžitě, když jsme prošli venkovními dveřmi, nastalo pozdvižení. Všichni psi vyskočili, začali škubat sledovými lany, skákat do tažných šňůr, štěkat, výt, mávat ocasem. Nastal ohlušující rachot. Věděli jsme, že musíme jednat rychle. Psi jsou odpočatí, nadržení touhou po pohybu. Musíme co nejrychleji vyrazit. Rachot psů přilákal ještě další diváky. Přece jenom se každý se zájmem podívá na to, o čem jen četl v knihách Jacka Londona. Snad každý se rád nechá strhnout nadšením a vitalitou startujících psů. Pořadí startu bylo jasné. Bylo dáno seřazením a výkonností smeček. Nemá smysl, abych se já, jako nejpomalejší, teď na startu tlačil dopředu, když mě stejně vzápětí budou další předjíždět. Naopak pro mne bude výhodnější jet poslední, protože mí psi budou chtít dohnat předcházející smečky a můj start by měl být rychlý a elegantní.
Honza navádí a zapřahá do spřežení své leadry. Psi jsou divocí. Napínají kotevní šňůry a kmitají s nimi tak, že se až ohýbají tyče horského značení. Rachot se stupňuje. Lidé okolo v úžasu pozorují proměnu psů. Ještě před chvílí tady tito psi klidně a tiše leželi. A teď to jsou úplně jiní psi. Dynamičtí, chtiví pohybu, neustále skákající a vyjící, v nadšení z blížícího se běhu zamotávající se do postrojů a do šňůr, v tranzu ze startu sekající okolo sebe…
Obcházím své psy a kontroluji usazení postrojů. Během odpočinku, ale hlavně během chvil před startem, kdy největší nedočkavci sebou netrpělivě škubou, se jim postroj může pootočit. Čekám do poslední chvíle u svých vůdčích psů. Vidím, že Honza má už své psy zkontrolované, Petr také. Všichni se pohybujeme v poklusu. Víme, že si nemůžeme dovolit před takovým množstvím lidí, kteří nás pozorují, žádný průšvih. A samozřejmě, že si taky nepřejeme žádnou rvačku. Proto spěcháme. Vytahuji sněhovou kotvu ze sněhu, vyvlékám její lano z krčáku Alky a Bada a zacvakávám ji do tažné karabiny. A rychle za saně. Bady skáče do lan, napíná středovou šňůru a napřimuje spřežení, mohutní zadáci Edy a Sigi mu sekundují, Fany a Goro se s nadšením rozhlížejí okolo sebe, natahují do sebe dráždivou, divokou atmosféru startu a připojují se plnou silou k mohutnému cukání saní.
Stavím se na rohožku i na rámovou brzdu. Co kdyby se tyč, kterou jsme rozkmitali, zlomila. Kdybych nestál na brzdách, mohly by se pak smečky vzájemně promíchat, a bylo by zle. Honza zvedá ruku. Petr také. Já také. Jsme připraveni ke startu. V tom pekelném řevu, který si dokáže představit jen ten, kdo byl u startu nadržené psí smečky, se dá domlouvat jedině posunky. Není slyšet povel, jen Honzovo zahvízdání. Honzovi psi vyrážejí.
Najednou současně deset psích hrdel oněmělo a současně se čtyřicet psích nohou rozeběhlo. Ale o to větší rachot dělali zbývající psi. Honzův velký, těžký tobogan vystřeluje jako katapultovaný. Všichni psi jsou prohnutí, jak s maximálním úsilím v postrojích zabírají. Úchvatný pohled. Petr vyjíždí. Jen koutkem oka obdivuji nádherný pohled na pádící psy dvou spřežení. Teď je slyšet jen mých šest psů. Saně přede mnou se rychle vzdalují, psi před mými saněmi šílí. Celé saně rezonují a vibrují pod rázy těžkých, mohutných těl skáčících do tažných šňůr.
Pozornost diváků je nyní soustředěna na mou, poslední, smečku. „Alka, Bady, go!“ současně pouštím brzdy. Pevně se držím věže saní a trochu se přikrčím, v očekávání prudkého škubnutí při startu. Všichni psi skočí do tažných šňůr, ty se napnou jako struny a … saně stojí! „Go, Bady, go!“ Psi znovu zaberou, ale saně opět stojí, jen psi se po mě otáčejí a vyjí a štěkají touhou vyrazit. Teď si uvědomuji, že v atmosféře nervozity a napětí z divokého startu, a také trochu trémy z množství diváků, jsem zapomněl uvolnit vystřelovací karabinu, poutající saně k tyčovému značení. Otáčím se. Jednou rukou se držím věže, druhou uvolňuji otáčecí vystřelovací karabinu. Zasekla se, nejde uvolnit. Náhle se karabina otevírá. Nadržení psi vyrážejí za smečkami. Ztrácím rovnováhu, na poslední chvíli se chytám věže i druhou rukou. Ale saně se převracejí a já padám na sníh. Mám na sobě silonové fukéřáky, jejich tření o sníh je minimální. „Alka, Bady, stůj, stůj!“ Ale nadržení psi, prahnoucí po pohybu a po tom, aby dohnali odjeté smečky, nic nevnímají. Jsou zcela pohlceni atmosférou startu, vidinou pohybu, vyhecováni dalšími psy, kteří už jsou v pohybu. Běží, zabírají naplno, chtějí dohnat smečky před sebou.
Držím se pevně převrácených saní a snažím se zapírat nohama a tím zbrzdit psy. Nemám šanci. I se saněmi se převracím a kutálím, jak mě psi velkou rychlostí táhnou šikmým svahem. Sníh se mi dostává za
košili, do kalhot. Během chvilky ho mám snad všude. „Alka, Bady, stůj, stůj!“ Psi neslyší. Jenom vidí psy před sebou a cítí jejich pachovou stopu. Musí za nimi. Snažím se mít hlavu nahoře, abych se o zrnitý sníh nezranil. Pomalu se přitahuji k věži a snažím se dosáhnout na sněhovou kotvu. Za chvíli pojedeme ze svahu. Musím psy zastavit pomocí sněhových kotev teď, pak už to půjde velmi obtížně. „Stůj, Alka, Bady, stůj, stůj!“ neustále volám. Ale teprve po několika stech metrech psi zvolňují. A po chvíli, kdy se mi podaří uvolnit kotvu a zarazit ji, s ní bržděním vyrývám ve sněhu brázdu. Psi zastavují. Narovnávám saně a naskakuji na ně. Na svědky svého startu, kteří jsou ještě vidět, se raději neohlížím. Nepotřebuji vědět, co si myslí. „Alka, Bady, go!“ chci co nejdříve zmizet z místa svého trapného pozapomnění. Psi opět vyrážejí. Za jízdy ze sebe sklepávám sníh, postupně ho vytahuji také z různých zákoutí svého několikavrstvého oblečení. Po chvíli je vše v pořádku, a já se mohu věnovat svým psům a fantastické krajině okolo.