Je podzimní dopoledne. Nízké, chladné slunce osvětluje řidnoucí barevné stromy okolních svahů, lehký větřík, který občas zavane, provází šustivý barevný listopád. Suché, pokroucené listy okolních javorů a dubů pokrývají lesní cesty a stezky.
Oblékám se do svého tréninkového oblečení. Staré, již potrhané tepláky, tričko, polorozpadlé neustálým přepíráním z agresivního potu, běžecké, odpružené boty. Navlékám na sebe lezecký úvazek, Villans, na který jsem zvyklý, a který se mi zdá pohodlnější než jiné typy sedáků. Do jeho poutek zavěšuji dvě horolezecké karabiny a jednu náhradní smyčku. Je dobré je mít, mohou se hodit. Beru postroje a sledy na čtyři psy. Když se objevuji nad strání s boudami, tak mě okamžitě registruje Bady. Jeho vyštěknutí otočí hlavy ostatních psů směrem ke mně. Podle mého oblečení poznávají, že se půjde běhat. V ten okamžik propuká předstartovní rachot. Všech sedm psů skáče do řetězů, pobíhá, vyje a štěká. Každý z nich chce být mezi vyvolenými, kteří půjdou, každý se chce proběhnout. Vybírám Alku, Bada, Edyho a Fany.
U bud psům oblékám postroje a vzápětí je odvádím jednoho po druhém k traverze, vetknuté v zemi. Od ní v zimě vyjíždím se saněmi. Teď zde mám připevněny sledy pro čtyři psy. Postupně psy zapřahám a každému připevňuji karabinou k postroji pneumatiku. Za centrální šňůru připevňuji další pneumatiku. Tímto způsobem dosáhnu toho, že každý pes, chce-li běžet, musí táhnout svou pneumatiku. Nikdo se nemůže flinkat.
A protože jedna guma je pro mé psy málo, tak je zapojena jako centrální zátěž ještě jedna velká pneumatika. Vodítko, na jedné straně připevněné k sedáku, zacvakávám do stejné karabiny, jako hlavní zátěž psů. Poběžím zřejmě stejně volně vedle psů, ale kdyby bylo potřeba, tak se mohu do vodítka vyvěsit a psy ”zklidnit”.
Pohledem vše kontroluji. ”Alka, Bady!” Uvolňuji vystřelovačku, která i se smyčkou zůstane u traverzy. ”Alka, Bady, go!” Psi skáčou dopředu. Pneumatiky je zastaví. Ale oni nahrbí hřbety, zapřou se do postrojů, a pneumatiky vylétávají na svážek nad boudami. Mám co dělat, abych jim stačil. Vím, že se psi vzápětí uklidní, protože přijde táhlé stoupání po asfaltové cestě, ale následující první desítky metrů jsou po vrstevnici a jsou pro mne pěkně perné. Navzdory zátěži, kterou za sebou psi vláčejí, vlaju na napnutém vodítku a neforemnými skoky se snažím stačit tempu psů. Pokouším se alespoň trošku uvolnit vodítko, abych se mohl nohama trochu zapřít a zběsile pádící psy přibrzdit. Vyvěšuji se do vodítka a zapírám se nohama. Ale pro psy nejsou pneumatiky, klouzající po trávě, velkou zátěží, a bez problémů mne táhnou dál. Náhle mně zapřené nohy podjíždějí, a já padám na záda. ”Stůj, Alka, Bady, stůj!” Ale psi jsou slepí a hluší. Hřbety vystrčené, jak se intenzívně opírají do postrojů, jazyky spokojeně visící a plandající, všechny ocasy nahoře. ”Stůj, stůj!” Snažím se zapřít nohama, zbrzdit svou nechtěnou jízdu. Ale každé zakopnutí nohou mě jenom roztočí a já dál neovladatelně rotuji na vodítku. Nemá to smysl. Poddávám se, a přizpůsobuji se nechtěné jízdě střídavě po zadku a zádech. Soustřeďuji se jenom na to, abych se zbytečně nespálil nebo neodřel o drny.
Konečně po chvíli psy přestává bavit prvotní nasazení a uznávají, že by se měli trochu šetřit. Zvolňují. Využívám toho a vyskakuji na nohy. Je nejvyšší čas. Travnatá cesta vyúsťuje na asfaltovou cestu. Cesta vede strmě vzhůru. Psi zvolňují ještě více a chystají se občurávat okolní keříky. ”Jedu, jedu! Makám, makám! Když máte stát, tak běžíte, když máte běžet, tak lemříte! Jedu, jedu!” vracím jim jejich startovní odpich a hatím jejich záměr. Běžím vedle druhé dvojky. Vedle mne nadskakují klouzající pneumatiky. Skřípot a rachot ocelových lanek, spojujících pneumatiky a dřených o asfalt, je hrozný. Musíme to vydržet, jinak to nejde. V prudkém kopci psy předbíhám a hecuji je. ”Bady, jedu, jedu!” Všichni tvrdě pracují. Snaží se udržet mnou nasazené tempo. Ale přece jenom tření pneumatik je značné a zůstávají za mnou.
Vbíháme na lesní cestu. Zde se běží lépe. Chladná, lesní půda se více líbí i psům, protože je měkká a příjemně chladí. Ale začínají mít problémy s pneumatikami. Na lesní pěšině leží kameny. Občas nejsou schopni utáhnout pneumatiku, ve které se nahromadilo několik velkých kamenů nebo když se zarazila o kámen, čnící z cesty, a zastavují. Posuzuji takovou zastávku případ od případu, a buď jim kameny vyberu a s pneumatikou pomohu nebo je vyhecuji k překonání odporu. Z tréninkových důvodů je takový druh zátěže vhodný, protože se psi musejí impulsivně opřít do postroje a překonat chvilkově značný odpor. Zvykají si tak na proměnlivou, trhanou zátěž, učí se zapřít plnou silou do sledů.
Běží se nádherně. Lesní vzduch je chladný, vlahý, voňavě nasáklý podzimní atmosférou. Okolo nás barevné listí, šustící a praskající při dopadu našich nohou. Musím opatrně volit, kudy poběžím, protože barevný koberec přikrývá také kameny. Nerad bych si tady zvrtnul kotník. Je zde příjemně zvlněný terén. Střídají se mírná stoupání se sbíháním, přeskakování nerovností a potůčků. Nenechávám se moc unést pohodovou atmosférou, neustále jsem ostražitý a vnímám atmosféru, panující mezi psy. Musím včas rozpoznat, že se něco děje, abych mohl okamžitě reagovat.
Vím, že psi mají dost velkou zátěž, tak pro dnešek volím kratší, asi dvaceti kilometrovou, trasu na Přední Labskou a zpět. Jindy, když běžíme na volno nebo s minimální zátěží, tak zvládneme i trať dvojnásobně dlouhou.
V rachotu skřípějících lanek a dunivého bouchání nadskakujících pneumatik probíháme okrajem Strážného a běžíme dál po značené turistické cestě. Úmyslně volím tuto cestu, protože vím, že po ní moc turistů nechodí. Sbíháme svah pokrytý jemnou šotolinou. Psi běží velmi pěkně, musím je přibrzďovat, aby udrželi formaci, a aby běželi rychlostí, ve které jsem schopný je ještě ovládat. Při větší rychlosti bych za nimi jen vlál a nebyl bych schopen se nohama zapřít. Naplno sbíhám lesními zatáčkami, v běhu sleduji psy a terén, abych se vyhnul při doskoku kamenům. Mnohdy běžím za psy úplný slalom, a současně protahuji a zkracuji krok, abych běžel co nejbezpečnější trasou. Psům to je jedno – řítí se po cestě pro ně co nejvýhodněji, a je jim zcela lhostejné, jaké mám já za nimi problémy.
ostrou zatáčkou. Pozornost věnuji hlavně cestě, abych mezi na zemi ležícími kameny dobře doskakoval. Současně brzdím rozběhnuté psy. Běh se psy je v tomto úseku na hranici jejich ovladatelnosti.
Náhle se všichni napřimují a okamžitě zabírají naplno. ”Stůj, Alka, Bady, stůj, stůj!” Jako kdybych nic nekřičel. Za ohybem zatáčky se objevují lidé s hasky. Když nás pes uvidí, vytrhává se jim, a běží proti nám. Nejsem již schopen psy přibrzďovat, musím se poddat jejich tempu. V zoufalé snaze neupadnout na velké kameny na cestě, skáču přes ně dlouhé skoky. Současně se musím vyhýbat poskakujícím pneumatikám přede mnou. Už nestíhám běžet vedle psů ale jsem jimi tažen. Ohromnými skoky skáču za nimi. ”Stůj, Alka, Bady, stůj!” Ale všichni čtyři mí psi jsou mimo, všichni chtějí za cizím psem.
Majitelé hasky si svého psa volají zpět, ale asi se stejným úspěchem, jako já se snažím zastavit ty svoje. Asi pět metrů před námi se hasky zalekne černobílých oblud, řítících se na něho. Zastavuje se, a vzápětí s hrůzou v očích se otáčí a prchá do lesa. Moje čtyřka skáče z vyvýšené cesty okamžitě za ním. Já také. Nemám jinou volbu. Vbíháme do hustého smrkového lesa. Větve mě šlehají, tenké se poddávají, silnější se lámou. Rukama si kryju oči. Přeskakuji ležící kmínky, které se vzápětí rozlétají do stran při nárazu pneumatik. ”Stůj, stůj!” Už to přestává být legrace. V tomto terénu jde o oči a nohy. Doufám, že se pneumatiky zachytí o nějaký kmen nebo pařez, že nás zastaví hromada větví. Takové štěstí nemám. Přeskakuji padlé souše, kličkuji ve křoví. Pokouším se zachytit rukama stromu. První se mi pod rukama láme, další sice vydrží, ale já neudržím škubnutí čtyř rozběhlých malamutů. Rozrážím spleť křoví a suchých větví soušek. To nemohu dlouho vydržet! Dostávám nápad. V běhu uvolňuji karabinu a smyčku. Jeden konec smyčky karabinou připevňuji k sedáku, na druhý připevňuji také karabinu. Když běžím okolo stromu, obhazuji ho smyčkou zatíženou karabinou, a pokouším se její druhý konec spojit s jejím prvním koncem. Druhý pokus je úspěšný. Škubnutí, a psi stojí! Jen rachot, hlomoz a praskání větví před námi naznačuje, kudy dále prchá vyděšený hasky.
Psi se vzpínají a knikají a štěkají. Znovu a znovu se zapírají do postrojů. Chtějí v pronásledování pokračovat. Pod jejich mohutnými nápory se kmínek stromku jenom ohýbá. Asi jenom já jsem z našeho týmu spokojený z našeho zastavení. Okamžitě se uvolňuji ze smyčky, kterou nechávám připoutanou ke stromu, a jdu dopředu k leadrům. Teprve teď se mohu vydýchat a zklidnit. Teprve teď se mohu dodatečně vybát.
Klečím u svých psů, držím je za krčák, hladím je a promlouvám k nim. Všichni jsou divocí, vzpínají se. Jenom pomalu se pod vlivem vlídných slov a hlazení uklidňují. Stačilo málo, a jejich nervozita, nadrženost a vyrušení z běžného stereotypu běhu by skončila rvačkou. Ještě chvíli si s nimi povídám. Když vidím, že už mě vnímají a reagují na má slova, uvolňuji karabinu a vybíháme zpět na cestu. Pak už bez mimořádné události probíháme svou tréninkovou trasu a v pořádku nakonec rozvádím spokojené psy k boudám.
Shodou okolností jsem tyto lidi ještě tentýž den potkal. Tentokrát ale jsem byl bez psů. Má první věta k nim po pozdravení byla otázka. „Je to hárající fena?“ A oni přisvědčili…
Běžíme hustým lesem, zatáčky jsou nepřehledné, není vidět, co je před námi. Opět sbíháme jednu stráň s