Jedu se svou smečkou po hřebeni. Jsou fantastické sněhové podmínky. Po levici máme sluníčkem nasvícenou třpytící se Sněžku, kolem nás jsou naklonění sněhuláci zasněžených smrků. Bravurně projíždíme nafoukané návěje, zvlněné a ostré jako hřbety vln na větrném moři. Blížíme se k závěrečnému stoupání na Liščí horu. Zde sněžným skútrem a lyžaři projetá stopa tvoří mezi smrčky esíčko. Tudy za normálních sněhových podmínek cesta nevede. Vůdčí psi si ale pamatují, kde už někdy projeli. Proto sledují původní cestu, vytyčenou horským tyčovým značením. Ale návěje mají právě v těchto místech ostré, úzké vrcholy. Zřejmě proto si běžkaři trasu mírně upravili, a běžkařská stopa vede mírnějším stoupáním…
U tyčí je pro náš tým velmi málo místa. Neudržím saně na vrcholu návěje a ty mi sjíždějí za psy do hluboké prolákliny. První dvojka psů se protáhne okolo tyče. Druhá dvojka se vyškrábe za první na návěj a zabere. Teď se teprve napne středová šňůra, zabere třetí dvojka, a saně vyjedou na vrchol návěje. Abych se protáhnul okolo tyče, nakláním saně na bok, a vedle tyče projíždíme po jedné sanici. A opět sjíždíme pod další návěj, na jejímž vrcholu je samozřejmě zase tyč. Vůdčí dvojka je už nahoře a obchází tyč zprava. Druhá dvojka přichází k tyči. Abé správně sleduje leadry a obchází tyč zprava. Ale Goro zmatkuje, znejistí, a obchází tyč zleva.
Všechno se děje rychle, smečka je v poklusu. Nestačím reagovat. Vůdčí dvojka za sebou táhne celou smečku. Saně jsou na dně prolákliny mezi návějemi, středová šňůra má průvěs. Nemohu přidržet vůdčí psy, a tím Gorovi pomoci. Vidím, jak se mu hlava kroutí, když tyč napne krční šňůru, kterou je za obojek připoutaný k středové tažné šňůře, napínanou leadry. ”Alka, Bady, stůj!!!” Ale leadři se derou dál. Vědí, že vrchol je blízko. Vědí, že za ním bude následovat rychlý sjezd, a po krátkém běhu budou na místě svého vývaziště. Vědí, že tam jim jejich musher sundá postroje a dostanou krmení. Nereagují na povely, a znovu a znovu zabírají. Goro se u tyče kroutí. Jen aby si nezlomil vaz! Konečně povolí to, co povolit mohlo, a v těchto případech i mělo. Karabinka. U krční šňůry je právě z těchto důvodů karabinka slabší než u tažné šňůry, připoutané k postroji. Gorovi se okamžitě uleví, jeho ocas letí nahoru. Smečka zabírá, a vytahuje saně na vrchol návěje. Na rovnější místo. Potřebuji Gora opět připoutat, aby byl platným členem spřežení.
Zastavuji smečku a vytahuji náhradní krční šňůru, kterou mám pro tyto případy v saních po ruce. Nechce se mi měnit prasklou karabinku. Smyčky jsou zmrzlé, prsty také nemám v mrazu a větru, který tady je, ohebné. Rychlejší je připevnit nový krčák, a karabinku vyměnit až v klidu. Teď se musím dostat až ke Gorovi, a šňůru mu připevnit. Saně jsou plně naloženy na týdenní stanování. Proto ani nezarážím kotvu, a pomalu ručkuji podél středové šňůry až ke Gorovi. Musím šňůru držet, protože leadři pořád škubou celou smečkou, jak zkoušejí, jestli již mohou vyrazit kupředu. Konečně jsem u Gora. ”Goro, místo, ke mně!” Ale milý Goráček, když zjistil, že je volný, že ho drží jen tažná šňůra, která je poměrně dlouhá, si objevil jinou zábavu.
Jedu se svou smečkou po hřebeni. Jsou fantastické sněhové podmínky. Po levici máme sluníčkem nasvícenou třpytící se Sněžku, kolem nás jsou naklonění sněhuláci zasněžených smrků. Bravurně projíždíme nafoukané návěje, zvlněné a ostré jako hřbety vln na větrném moři. Blížíme se k závěrečnému stoupání na Liščí horu. Zde sněžným skútrem a lyžaři projetá stopa tvoří mezi smrčky esíčko. Tudy za normálních sněhových podmínek cesta nevede. Vůdčí psi si ale pamatují, kde už někdy projeli. Proto sledují původní cestu, vytyčenou horským tyčovým značením. Ale návěje mají právě v těchto místech ostré, úzké vrcholy. Zřejmě proto si běžkaři trasu mírně upravili, a běžkařská stopa vede mírnějším stoupáním…
U tyčí je pro náš tým velmi málo místa. Neudržím saně na vrcholu návěje a ty mi sjíždějí za psy do hluboké prolákliny. První dvojka psů se protáhne okolo tyče. Druhá dvojka se vyškrábe za první na návěj a zabere. Teď se teprve napne středová šňůra, zabere třetí dvojka, a saně vyjedou na vrchol návěje. Abych se protáhnul okolo tyče, nakláním saně na bok, a vedle tyče projíždíme po jedné sanici. A opět sjíždíme pod další návěj, na jejímž vrcholu je samozřejmě zase tyč. Vůdčí dvojka je už nahoře a obchází tyč zprava. Druhá dvojka přichází k tyči. Abé správně sleduje leadry a obchází tyč zprava. Ale Goro zmatkuje, znejistí, a obchází tyč zleva.
Všechno se děje rychle, smečka je v poklusu. Nestačím reagovat. Vůdčí dvojka za sebou táhne celou smečku. Saně jsou na dně prolákliny mezi návějemi, středová šňůra má průvěs. Nemohu přidržet vůdčí psy, a tím Gorovi pomoci. Vidím, jak se mu hlava kroutí, když tyč napne krční šňůru, kterou je za obojek připoutaný k středové tažné šňůře, napínanou leadry. ”Alka, Bady, stůj!!!” Ale leadři se derou dál. Vědí, že vrchol je blízko. Vědí, že za ním bude následovat rychlý sjezd, a po krátkém běhu budou na místě svého vývaziště. Vědí, že tam jim jejich musher sundá postroje a dostanou krmení. Nereagují na povely, a znovu a znovu zabírají. Goro se u tyče kroutí. Jen aby si nezlomil vaz! Konečně povolí to, co povolit mohlo, a v těchto případech i mělo. Karabinka. U krční šňůry je právě z těchto důvodů karabinka slabší než u tažné šňůry, připoutané k postroji. Gorovi se okamžitě uleví, jeho ocas letí nahoru. Smečka zabírá, a vytahuje saně na vrchol návěje. Na rovnější místo. Potřebuji Gora opět připoutat, aby byl platným členem spřežení.
Zastavuji smečku a vytahuji náhradní krční šňůru, kterou mám pro tyto případy v saních po ruce. Nechce se mi měnit prasklou karabinku. Smyčky jsou zmrzlé, prsty také nemám v mrazu a větru, který tady je, ohebné. Rychlejší je připevnit nový krčák, a karabinku vyměnit až v klidu. Teď se musím dostat až ke Gorovi, a šňůru mu připevnit. Saně jsou plně naloženy na týdenní stanování. Proto ani nezarážím kotvu, a pomalu ručkuji podél středové šňůry až ke Gorovi. Musím šňůru držet, protože leadři pořád škubou celou smečkou, jak zkoušejí, jestli již mohou vyrazit kupředu. Konečně jsem u Gora. ”Goro, místo, ke mně!” Ale milý Goráček, když zjistil, že je volný, že ho drží jen tažná šňůra, která je poměrně dlouhá, si objevil jinou zábavu.